Něco o mně
Dr. Zlata Černá
Antonín Hübschmann pochází ze staré pražské rodiny právníků a politiků . Narodil se v dramatickém válečném roce 1942 (16. V.) a svůj život prožíval se všemi proměnami a zvraty, které to podivné 20. století přinášelo. Po srpnu 1968 odešel do Austrálie a od roku 1972 žije v Torontu v Kanadě, odkud se pravidelně vrací ( po 89. roce) domů do vlasti.
Amatérsky se fotografováním začal zabývat již v osmnácti. Tehdy používal aparát Contax (po dědečkovi) s optikou Zeis a zkoušel černobílé obrázky s běžnými příležitostnými náměty. Seriozně se fotografií věnuje od devadesátých let a od počátku 21. století i digitálně. Zprvu se soustřeďoval především na květiny a architekturu, po roce 2000 rozšířil svůj zájem o přírodu v širším kontextu: kanadskou, českou i slovenskou krajinu. Při návratech do Prahy cestoval často spolu se svou starší sestrou, známou romistkou doc. Milenou Hübschmannovou, po Čechách i Slovensku, včetně romských osad a na její přání fotografoval život Romů, romské umělce apod. Fotografie z tohoto okruhu byly publikovány v časopise Džaniben. Byla to právě Milena H., která ho podnítila, aby své fotografie vystavoval. Jeho první výstava se pak uskutečnila roku 2005 v Praze v Botanické zahradě UK ve spolupráci s dr. Větvičkou a jejím námětem byly detailní pohledy na květy a květiny. Od té doby A. Hübschmann vystavuje pravidelně na různých místech v České republice i Kanadě (viz seznam) a má svoje stránky na internetu.
Fotografie postupně zabírala stále významnější místo v životě autora, až téměř vytlačila vše jiné. Zároveň s ním i zrála. Antonín Hübschmann je chodec krajinou s otevřenýma očima i srdcem a neustálou pozorností k detailu. Není neúčastný pozorovatel, ale člověk, jenž vstupuje dovnitř krajiny a jednotlivého motivu, intenzivně ho prožívá na sebemenší ploše i v monumentálním kontextu. Jeho fotografie jsou pohledem „zevnitř ven“, divákovi objevuje ducha, vnitřní náboj a dynamismus malé i velké krajiny. Myslím, že právě zobrazení přírody, ať v drobném detailu či monumentálním pohledu, je vlastním svébytným dialogem autora se světem, projevem je nalézání sebe.
Samozřejmě – pohotovost aparátu vybízí člověka, aby zachycoval nejen trvalou přírodu, ale i „momentky“ ze života lidské společnosti. Krátké, často neopakovatelné chvilky, které bezděky vypovídají o člověku a společnosti více než mnohé statě. Sem patří i cyklus Jedlíci. Myslím si však, že vlastní doménou A. Hübschmanna zůstává krajina.
A. Hübschmann velmi důkladně pracuje se zachyceným výjevem. Výsledná fotografie je aktem promyšleného přístupu, aniž používá „falešných“ postupů dodatečné montáže. Rozvážně používá barvu. Někdy tak nenápadnou, přirozenou, že zanechává dojem černobílé fotografie. To zejména v případech, když se zaměřuje na zachycení vody, zobrazení její dynamické proměnlivosti, pohybu, hry světla. Tehdy mu i nebe mizí. Jindy barevnost naopak vystupuje jako důležitá součást sdělení, to co sjednocuje nebesa a zem v jeden intenzivní celek, barevnost, před kterou divák v údivu zůstává stát. Práce s detailem je dalším charakteristickým rysem autorova vyjádření. Zdůraznění složitosti a bohatosti tvarosloví např. drobného květu, traviny působí stejně intenzivně a monumentálně jako vypjatá křivka kopce vzpínající se k nebi - detail v kosmickém kontextu. V jeho fotografiích vystupují základní přírodní jevy – voda v mnoha podobách: klidná hladina, prudký vodopád, rozlehlost jezer, linie kopců, osamělost stromů, světlo, mraky atd. jako základní prvky věčného dialogu člověka a světa kolem něj. Zároveň jsou tichým, leč intenzivním vybídnutím diváka, aby nemeškal a vydal se na cestu za tou krajinou.